Den čtvrtý - Cesta na Pico Ruivo naostro

Po první části kyvadlové přepravy jsme připraveni vyrazit. Už minule byla ochutnávka cesty v podobě jejího začátku na první vyhlídku nezapomenutelná.

A co teprve dnešní kompletní menu. Klesáme po vzorně upraveném chodníčku. Cesta se klikatí a na každém kroku se otvírají nové a nové pohledy. Na zelené ostře řezané hory hustě posypané žlutým kvítím a rychle omotávané cáry oblačnosti, která co chvíli vychrstne ze severních údolí a za pár minut odplyne v jižní dáli. Na sopečné skály roztodivných barev a ještě roztodivnějších tvarů. Na údolí, jejichž dna nelze ani dohlédnout.

Chvíli klesáme, chvíli stoupáme, procházíme tunýlky i pořádnými tunely. Často cestička traverzuje kolmou skálu jsa zatesána do sopečné horniny. Nestačíme obdivovat okolí, fotit a koukat, kam šlapeme.

Z osmnáctiset metrů sestoupáme až někam k patnáctsetpadesáti a pak začíná cesta vzhůru. Krajina se mění. Závěrečná třetina cesty pod vrchol Pico Ruivo vede bývalým cypřišovým lesem, dnes bohužel už jen spáleništěm. Křivolaké ohořelé kmeny jsou sice fotogenické, ale působí moc moc smutně.

V závěrečném úseku se Urbani nějak propadli a tak nakonec stoupá na hlavní cíl jen dvoučlenné vrcholové družstvo. Výhledy jsou kruhové, jak se na nejvyšší horu sluší a patří, a nádherné. Kocháme se, fotíme, filmujeme. Jen povídat si moc nelze, vichr bere slova od úst.

Posledním úsekem je sestup na parkoviště v Achada do Teixeira. Mírně s kopce a 2,2 km. Zvesela si vykračujeme a hltáme poslední dávky nádherných panoramat. Kyvadlový přepravník nás vzorně čeká v oblacích červeného prachu parkoviště.

Skončil jeden z nejkrásnějších zážitků našeho pobytu na Madeiře.