Den devátý - Světlo na konci tunelu

Když vycouváme se zadřeným a sedřeným motorem ze spádnice, bereme to klikaticí dál za cílem. Projíždíme místa důvěrně známá. Ano, kdo projede na ostrůvku 50 krát 20 km celou tisícovku kilometříků, musí mít už některá místa dobře projetá.

Konečně přichází odbočka z hlavní silnice k vodní elektrárně. Zbývají už jen 4 km. Ale ouha, silnice se mění v kamenitou cestu. Takže ještě nekonečné 4 km, kdy jedeme opatrně krokem a vyhýbáme se všemu nebezpečnému. Píchnout zrovna tady a teď pneumatiku by bylo moc nepříjemné.

Konečně se dokodrcáme k elektrárně. Nějak nechápeme, jak funguje. Nikde není vidět to hlavní - voda. Lovíme místní keš, přezouváme boty a míříme cestou vzhůru...

Je teplo a vlhko. Pot se z nás jen řine. Bohouš má na hlavě šátek, takže mu kouká jen pruh čela. Ten pruh kapesníkem otírá a co padesát metrů staví a kapesník ždímá. Začínáme chápat, jak je to s tou vodní elektrárnou...

Lovíme další keš u nejstaršího stromu Madeiry a pokračujeme. Ještě pár set metrů vzhůru a jsme u levády. Koryto je celé zakryté, ale ani zde nechybí značka zákazu koupání. Odhadujeme správnou cestu vlevo a jdeme dál. Jen chvíli. Správněji bylo vpravo.

Podél levády se pochoduje krásně. I Bohouš pookřál. Jsme v oblačnosti, výhledy se bohužel nekonají, ale stromy v mlhatině vypadají značně stylově. Moria...

Na cestě následují četné tunýlky. Občas jeden tunýlek pro vodu a druhý pro pěší. Nám ale nejde o tunýlek, nám jde o tunel místních tunelů. Blížíme se. Poslední průchod skalou před cílem je už příprava na něco pořádného. Pěkná asi třistametrová příprava.

Konečně lávka nad kaňonem a za ní portál s cestou pod masivem Pico Ruivo. Oblékáme bundy, posíláme zprávu o stavu akce, zapínáme baterky a vyrážíme. Tunel vede zase přímo, jako když střelí. Z popisu keše víme, že z každé strany hory je tunel absolutně rovný až do středu hory. Zde je malé esíčko. Před esíčkem má být ještě vidět světlo konce tunelu za námi, za esíčkem pak už světlo na druhé straně hor. Tím je i určeno místo uložení.

Jdeme a stopujeme čas. Při prvním pokusu s Yvetou od severozápadního konce tunelu jsme šli 15 minut. Cesta od jihovýchodu je podstatně sušší. Ze stropu necrčí voda a kape jen místy. Je třeba dávat pozor na hlavu, někdy je profil proklatě nízký. A koukat pod nohy. Často se cesta nepříjemně hrbolatí kluzkými kameny.

Deset minut se zdá jako věčnost. Světlo už dávno není světlo, ale světýlečko. Vidět ale pořád je a esíčko nikde.

Patnáct minut. Vchod za námi je tečkou, hvězdou na nočním nebi. Jedinou...

Konečně! Tuším před sebou zatáčku chodby. Za chvíli jsme v ní. Sedmnáct minut! Pokud je šikana opravdu ve středu chodby, měli jsme to minule s Yvetou jen dvě minutky k cíli! Chvíli hledáme a krabička je naše. Dobrý pocit. Tahle keška nebyla zadarmo. Moria se nezapomíná.

Před cestou zpátky pokládám foťák na stativ z kamene, zoomuji na maximum, vypínáme baterky a já fotím. To prosím aby byla představa, jak vypadá dvaapůlmetrový portál tunelu ze vzdálenosti jedenapůl kilometru. Dvaapůlmetrové ústí jedenapůlkilometrové hlavně skalního děla.

Byl to jeden z nejsilnějších místních zážitků. Nic pro klaustrofobiky. Tři kilometry tunelem sotva pro pěší, nad sebou půlkilometru výšky horského masivu Pico Ruiva. Všude jen skála, koryto vody, tma a jedna jediná pohasínající hvězdička.