Den osmý - Maso na kordu

Po prvních madeirských chvilkách lenošení u hotelového bazénu při skorozataženém nebi přijímáme nabídku Urbanů a v pozdním odpoledni s nimi vyrážíme autem vybrat v okolí nějakou hospůdku na večeři. Chceme něco klidnějšího mimo centrum Funchalu.

Pár set metrů od hotelu najednou pípají mobily. A hele, keška na Madeiře! Rychle zaměřujeme a vzdálenost 8,5 km vypadá nadějně. Je to multina a k odlovu potřebujeme jednu AA baterii. To by šlo. Vyrážíme...

Dopravně ucpaný Funchal nám hází klacky pod nohy. Navíc je část centra uzavřena kvůli jakémusi běhu. Obtížně se vymotáváme. Červená vlna střídá červenou vlnu. Ufff... Když konečně vyjedeme nad centrum, nepodaří se nám nájezd na dálnici, když se konečně otočíme a vrátíme, netrefíme mou chabou navigací správnou silnici do hor. Sakra...

Konečně jedeme bez přerušování. Projíždíme oblačností a nahoře svítí slunce. Nádhera! Proč tu vlastně nejsme od rána? Proč se poflakujeme pod oblačností?

Jsme na místě. U hospody na cestě přes horský hřeben. Postávají tu nějaká auta, ale na kačery to nevypadá. Hledáme něco jako pokračovací souřadnice, ale nic. Dumáme, hledáme a až po drahné době to Bohouš objeví. První stage i s úkolem je uvedena až dole ve waypointech listingu. Rychle určujeme potřebné.

Pokračujeme dál. Uvědomujeme si, že tři auta před námi odjela. Snad to nebudou kačeři, jeden z nich byl v kvádru. Ale byli... Všechna tři auta stojí u finálky. I kačer v kvádru. Vesele (oni) nás zdraví. Lehce přikyseleně odpovídáme (my). Sakra, kdybych líp navigoval, mohlo se podařit madeirské FTF.

---

Vracíme se silničkou zpět a pozvolna nám dochází, že hospoda, kde jsme marně hledali první stage, by mohla být na večeři docela použitelná. Vcházíme z boku do pivnice a objednáváme. Pan vrchní navrhuje přesun vedle. Nám se nechce, je tady televize a běží fotbal. Pak se ale zvednu náhradní umístění obhlédnout a hned volám všechny na přesun.

Krásná stylová vzorně prostřená restaurace, ohniště s otevřeným ohněm. Potvrzujeme objednávku espetády (masového špízu), vína a skvělých místních chlebových placek s česnekovým máslem. Začínají kulinářské orgie. Červené nemá chybu (doporučil pan vrchní), o placku se skoro pereme a musíme hned objednat další. Číšník přináší držák. Ony totiž madeirské špízy nejsou nějaké české špízečky na špejličce na talíř. Zde k nim vetknou do středu stolu tyč s háky nahoře a špíz před hostem zavěsí. Držák zdejší restaurace měl asi metr dvacet. V úctě na něj hledíme.

Oheň espetádového rožně v dáli plápolá. Jak jsme v úctě hleděli na držák, tak vzápětí ve dvojnásobné úctě doslova čumíme na dva kordy s velikými kusy masa, které číšník zavěšuje. Na vrchol kordu připevní stočený ubrousek s bylinkovým máslem a hody mohou propuknout naplno.

Byl to krásný večer! Došlo nám, že keška nakonec byla výhrou. Bez ní bychom sem určitě cestu nenašli.