neděle 17. června 2012

Den desátý - Adieu Madeira

Je konec. U letiště lovíme poslední keš se symbolickým názvem Adieu Madeira. Máváme ti čarokrásný ostrove a děkujeme za úžasné zážitky. Pokud se sem někdy vypravíte, rozhodně nevynechejte:
  1. Přechod z Pico do Arieiro na Pico Ruivo. Vyberte pěkné počasí a celou cestu nezavřete pusy.
  2. Cestu východním mysem na Sao Lourenco. Vemte si vodu a foťák. Dříve bychom řekli s dovětkem "a dostatek barevných filmů".
  3. Levádu z Queimadas do Caldeirao Verde a následně do Caldeirao do Inferno. Zkuste jít i zkratkou.
  4. Prastaré stromy kolem mělkého kráteru sopky na náhorní plošině Paúl da Serra.
  5. Výhled na Údolí jeptišek (Curral das Freiras) z vyhlídky na Eira do Serrado
  6. Pokud netrpíte fobiemi, pak určitě zkuste tunel pod Pico Ruivo. Zde by stačil film černobílý, ale hodně citlivý.
  7. Teleférico (lanovku) na kraji útesu u městečka Achadas da Cruz na severozápadě ostrova.
  8. Majestátní zářez údolí na pobřeží u Sao Vicente. Za dobrého světla úchvatný.
  9. Espetádu v restauraci na cestě poblíž křižovatky Funchal-Santana-Pico do Arieiro (křížení silnic ER 103 a ER 202).

Statistika


Necelých 10 dní pobytu, z toho dva půldny mírného povalování. Většina dnů byla slunečných. Když ne na severu, tak na jihu, když ne na pobřeží, tak v horách. Autem najeto 1002 km, což statisticky vychází na 400 projetých tunelů. Uloveno 61 kešek z celkového počtu 351 v té době na ostrově aktivních. Nafoceno přes 2000 fotek včetně panoramatických dílů a několika videí. Snad poprvé v životě jsem dělal i vertikální panorama (aha, je to vlastně ještě panorama?). Objektiv prostě ani zdaleka nebyl na ony široširé krásy dostatečně širokoúhlý.

Fotky


V našem fotoalbu z Madeiry najdete fotky zde uvedené i nějakou tu stovku dalších. Zde už jen na dokreslení atmosféry dvě momentky z letiště:

sobota 16. června 2012

Den devátý - Světlo na konci tunelu

Když vycouváme se zadřeným a sedřeným motorem ze spádnice, bereme to klikaticí dál za cílem. Projíždíme místa důvěrně známá. Ano, kdo projede na ostrůvku 50 krát 20 km celou tisícovku kilometříků, musí mít už některá místa dobře projetá.

Konečně přichází odbočka z hlavní silnice k vodní elektrárně. Zbývají už jen 4 km. Ale ouha, silnice se mění v kamenitou cestu. Takže ještě nekonečné 4 km, kdy jedeme opatrně krokem a vyhýbáme se všemu nebezpečnému. Píchnout zrovna tady a teď pneumatiku by bylo moc nepříjemné.

Konečně se dokodrcáme k elektrárně. Nějak nechápeme, jak funguje. Nikde není vidět to hlavní - voda. Lovíme místní keš, přezouváme boty a míříme cestou vzhůru...

Je teplo a vlhko. Pot se z nás jen řine. Bohouš má na hlavě šátek, takže mu kouká jen pruh čela. Ten pruh kapesníkem otírá a co padesát metrů staví a kapesník ždímá. Začínáme chápat, jak je to s tou vodní elektrárnou...

Lovíme další keš u nejstaršího stromu Madeiry a pokračujeme. Ještě pár set metrů vzhůru a jsme u levády. Koryto je celé zakryté, ale ani zde nechybí značka zákazu koupání. Odhadujeme správnou cestu vlevo a jdeme dál. Jen chvíli. Správněji bylo vpravo.

Podél levády se pochoduje krásně. I Bohouš pookřál. Jsme v oblačnosti, výhledy se bohužel nekonají, ale stromy v mlhatině vypadají značně stylově. Moria...

Na cestě následují četné tunýlky. Občas jeden tunýlek pro vodu a druhý pro pěší. Nám ale nejde o tunýlek, nám jde o tunel místních tunelů. Blížíme se. Poslední průchod skalou před cílem je už příprava na něco pořádného. Pěkná asi třistametrová příprava.

Konečně lávka nad kaňonem a za ní portál s cestou pod masivem Pico Ruivo. Oblékáme bundy, posíláme zprávu o stavu akce, zapínáme baterky a vyrážíme. Tunel vede zase přímo, jako když střelí. Z popisu keše víme, že z každé strany hory je tunel absolutně rovný až do středu hory. Zde je malé esíčko. Před esíčkem má být ještě vidět světlo konce tunelu za námi, za esíčkem pak už světlo na druhé straně hor. Tím je i určeno místo uložení.

Jdeme a stopujeme čas. Při prvním pokusu s Yvetou od severozápadního konce tunelu jsme šli 15 minut. Cesta od jihovýchodu je podstatně sušší. Ze stropu necrčí voda a kape jen místy. Je třeba dávat pozor na hlavu, někdy je profil proklatě nízký. A koukat pod nohy. Často se cesta nepříjemně hrbolatí kluzkými kameny.

Deset minut se zdá jako věčnost. Světlo už dávno není světlo, ale světýlečko. Vidět ale pořád je a esíčko nikde.

Patnáct minut. Vchod za námi je tečkou, hvězdou na nočním nebi. Jedinou...

Konečně! Tuším před sebou zatáčku chodby. Za chvíli jsme v ní. Sedmnáct minut! Pokud je šikana opravdu ve středu chodby, měli jsme to minule s Yvetou jen dvě minutky k cíli! Chvíli hledáme a krabička je naše. Dobrý pocit. Tahle keška nebyla zadarmo. Moria se nezapomíná.

Před cestou zpátky pokládám foťák na stativ z kamene, zoomuji na maximum, vypínáme baterky a já fotím. To prosím aby byla představa, jak vypadá dvaapůlmetrový portál tunelu ze vzdálenosti jedenapůl kilometru. Dvaapůlmetrové ústí jedenapůlkilometrové hlavně skalního děla.

Byl to jeden z nejsilnějších místních zážitků. Nic pro klaustrofobiky. Tři kilometry tunelem sotva pro pěší, nad sebou půlkilometru výšky horského masivu Pico Ruiva. Všude jen skála, koryto vody, tma a jedna jediná pohasínající hvězdička.

Den devátý - Funchalem po spádnici

Je sobota, poslední celý den na Madeiře. Holky se radují ze slunce jasu, co pálí zdá se i pod slunečníkem. Kluky ale láká něco úplně jiného. Moria. Ta keška ve tříkilometrovém tunelu pod nejvyšší horou Pico Ruivo. Slovo dá slovo a pánská část balí vše potřebné a vyráží do míst na ostrově, kde spálení pleší hrozí podstatně méně, než zde na pobřeží.

Vybrali jsme cestu k tunelu tentokrát z druhé strany, než byl minulý pokus s Yvetou od Caldeirao Verde. Přístupová cesta by měla být kratší, alespoň to podle mapy vypadá.



Navigace u hotelu ukazuje 35 km. Po silnici. Nejprve je nutno se vymotat z uliček Funchalu. Navigace volí cestu po spádnici. Funchal je na úpatí kopce. Spádnice se zvedá strměji a strměji. Bouhouš řadí jedničku. Jedeme pomaleji a pomaleji, až to prostě nejde. Auto stojí. Funchalská spádnicová silnička míří strmě vzhůru. Renaultík míří čumákem taky strmě vzhůru. Míří, ale nejede! Bohouš se zkouší rozjet, ale marně. Prostě tudy nevyjedeme.

Kolem projíždějí řidiči silnějších vozidel a něco na nás volají. Koukáme na značení silnice. Vprostřed čára, my stojíme se zadřenou spojkou vpravo. Jak jinak. Šipky na silnici ale ukazují, že zde se jezdí VLEVO! Silnice je tak strmá, že průběžný pruh vzhůru je na křižovatce z jednosměrky převeden vlevo, aby auta na cestě na kopec nemusela zastavovat při dávání přednosti. Asi by často kopec nevyjela, jako my...

pátek 15. června 2012

Den osmý - Maso na kordu

Po prvních madeirských chvilkách lenošení u hotelového bazénu při skorozataženém nebi přijímáme nabídku Urbanů a v pozdním odpoledni s nimi vyrážíme autem vybrat v okolí nějakou hospůdku na večeři. Chceme něco klidnějšího mimo centrum Funchalu.

Pár set metrů od hotelu najednou pípají mobily. A hele, keška na Madeiře! Rychle zaměřujeme a vzdálenost 8,5 km vypadá nadějně. Je to multina a k odlovu potřebujeme jednu AA baterii. To by šlo. Vyrážíme...

Dopravně ucpaný Funchal nám hází klacky pod nohy. Navíc je část centra uzavřena kvůli jakémusi běhu. Obtížně se vymotáváme. Červená vlna střídá červenou vlnu. Ufff... Když konečně vyjedeme nad centrum, nepodaří se nám nájezd na dálnici, když se konečně otočíme a vrátíme, netrefíme mou chabou navigací správnou silnici do hor. Sakra...

Konečně jedeme bez přerušování. Projíždíme oblačností a nahoře svítí slunce. Nádhera! Proč tu vlastně nejsme od rána? Proč se poflakujeme pod oblačností?

Jsme na místě. U hospody na cestě přes horský hřeben. Postávají tu nějaká auta, ale na kačery to nevypadá. Hledáme něco jako pokračovací souřadnice, ale nic. Dumáme, hledáme a až po drahné době to Bohouš objeví. První stage i s úkolem je uvedena až dole ve waypointech listingu. Rychle určujeme potřebné.

Pokračujeme dál. Uvědomujeme si, že tři auta před námi odjela. Snad to nebudou kačeři, jeden z nich byl v kvádru. Ale byli... Všechna tři auta stojí u finálky. I kačer v kvádru. Vesele (oni) nás zdraví. Lehce přikyseleně odpovídáme (my). Sakra, kdybych líp navigoval, mohlo se podařit madeirské FTF.



Vracíme se silničkou zpět a pozvolna nám dochází, že hospoda, kde jsme marně hledali první stage, by mohla být na večeři docela použitelná. Vcházíme z boku do pivnice a objednáváme. Pan vrchní navrhuje přesun vedle. Nám se nechce, je tady televize a běží fotbal. Pak se ale zvednu náhradní umístění obhlédnout a hned volám všechny na přesun.

Krásná stylová vzorně prostřená restaurace, ohniště s otevřeným ohněm. Potvrzujeme objednávku espetády (masového špízu), vína a skvělých místních chlebových placek s česnekovým máslem. Začínají kulinářské orgie. Červené nemá chybu (doporučil pan vrchní), o placku se skoro pereme a musíme hned objednat další. Číšník přináší držák. Ony totiž madeirské špízy nejsou nějaké české špízečky na špejličce na talíř. Zde k nim vetknou do středu stolu tyč s háky nahoře a špíz před hostem zavěsí. Držák zdejší restaurace měl asi metr dvacet. V úctě na něj hledíme.

Oheň espetádového rožně v dáli plápolá. Jak jsme v úctě hleděli na držák, tak vzápětí ve dvojnásobné úctě doslova čumíme na dva kordy s velikými kusy masa, které číšník zavěšuje. Na vrchol kordu připevní stočený ubrousek s bylinkovým máslem a hody mohou propuknout naplno.

Byl to krásný večer! Došlo nám, že keška nakonec byla výhrou. Bez ní bychom sem určitě cestu nenašli.

čtvrtek 14. června 2012

Den sedmý - Pohádky z tisíce a dvou kilometrů

Dnes večer nebo spíš zítra ráno vracíme auto. Renaultík Clio s námi za těch sedm dní nacestoval přímo pohádkové tisíc a dva kilometry. Po dálnicích i křivolakých cestičkách. Občas jsme museli do kopce tlačit, ale jinak vše zvládnul na jedničku. Někdy i na dvojku... :)

Den sedmý - Dveře jako malované

Při procházce starou funchalskou přístavní čtvrtí si nebylo možno nevšimnout malovaných dveří domů. Přímo na historická prkna neznámý/známý umělec popustil uzdu své fantazii. Fotky řeknou víc, než pouhá slova:

Den sedmý - Rybí a jiná večeře nad mořem

Když už byly dary moře prozkoumány na tržnici v čerstvém stavu, nezbylo než otestovat, jaké kulinářské zázraky z nich umí vykouzlit madeirští kuchaři.

Umí...! Krmě byla znamenitá a vybraná stylová hospůdka nad mořem se ukázala stylovou prostředím, jídlem i obsluhujícím personálem. Mořské pinglovské vlčice byly mírně přihroublé a kořenily celý večer svými lehce drsnými výrazy. Kuchyně byla v minidomečku pod útesem a nedokázali jsme pochopit, jak mohou v tak stísněném prostoru navařit tolik dobrot. Styl je prostě styl...

Den sedmý - Rybí a jiný trh ve Funchalu

Poslední den, kdy máme půjčené auto, jedeme hned ráno do hlavního města Funchalu na tržnici. Napůl rybí, zdálky vonící, napůl na všechno možné.

Ryby byly úžasné. Obrovské kusy tuňáků o průměru i 40 cm, hlubinné espády (resp. ryby, ze kterých toto tradiční jídlo připravují)1. Byly černé, metr a půl dlouhé, slušně zubaté a s ohromnýma očima. Asi holky nemají dva kilometry pod hladinou moc světla.

Nerybí část tržnice nabízela zeleninu, ovoce, kytky, domácí perníky, bábovky (dva druhy jsme koupili a byly vynikající), krajky a vyšívané všechno možné. A taky čerstvě lisovaný nápoj z cukrové třtiny. S trochou limetky skvělý...



1 Doma zjištěno, že tou rybou je tkaničnice tmavá. Nežije dva kilometry pod hladinou, ale jen kilometr. Navíc v noci vystupuje k hladině a rybáři ji v pohodě loví na jen poněkud delší udice.

středa 13. června 2012

Den šestý - Caldeiraos Verde a Inferno

Zatím jsme levádám moc nedali. Levádám v madeirském slova smyslu, tedy mnohakilometrovým kanálům, táhnoucím se často napříč celým ostrovem. Prošli jsme jen kratší pársetmetrové kousky.

Dnes to hodláme pořádně napravit cestou do Caldeirao Verde (Zeleného údolí) a následně i do Caldeirao do Inferno (Pekelného údolí). A to ještě netušíme, že si přidáme nadávkem i Caldeirao da Túnel... :)

Cesta začíná ve vesničce Queidemadas ve výšce kolem 900 m n.m. No vesničce, jsou tu celkem dvě stavení. Je zataženo a poměrně chladno. Vyrážíme nejdřív za místní keší, ale netrefujeme tu správnou cestu a hluboké údolí nám mapa zatajila. Vracíme se a jdeme podél levády za hlavními cíly.

Výhledy do kraje se v tomto počasí moc nekonají, ale kolem levády je pořád na co koukat. Prastaré stromy, plno kytek, zeleně porostlá stěna nad korytem levády, po které co chvíli stékají čůrky vody. Cesta hezky ubíhá. Hlavně na místech, kde je chodník kolem levády široký a rovný. Čím dál častěji ale jdeme jen po zidce koryta. Přesto je obtížnost stále na stupni "pro německé důchodkyně". Když náhodou není cesta u koryta zcela bezpečná, vede kolem vzorně vybudovaný obchvat. Na jenom takovém úseku nás překvapily právě německé důchodkyně. My šli obchvatem a ejhle, ony se vynořily z té obtížnější části.

Jak moc je cesta dnes usnadněna pro turisty, tak moc muselo být kdysi těžké levádu vybudovat. Stavělo se už v 17. století a byla to jistě být řádná otročina. Vlastně podle stavění levád možná tento výraz vzniknul. Práci dělali otroci a tesat zavlažovací kanál do kolmého svahu horského masívu musela být těžko představitelná dřina.

Pokračujeme dál a dál. V místech, kde bývají sesuvy při deštích je koryto chráněno překrytím velkými plochými kameny. Opravdovým skvostem je aquadukt nad strží. Čím dál častěji také leváda prochází tunely. Od pármetrových až po nejdelší skoro dvěstěmetrový. Čelovky jsou nezbytností. Občas ale potkáme i zoufalce pomalu se plazící tunelem s rukama ohmatávajícími stěny. Některé tunely mají i okno. Pro nadechnutí a výhled do kraje.

Pak už se hlásí Caldeirao Verde. Od levády je odbočka k úžasnému, prý 300 metrovému vodopádu. Dole pod ním temně modrozelené jezírko. Hned nám naskakuje paralela s Reunionem. Stejný den mých narozenin, podobné jezírko pod vodopádem. Že by i dnes byla koupel...? Nakonec nebyla, každou chvíli sem někdo chodil a exhibovat se v desetistupňové vodě dá jen velmi velmi nepřesvědčivě... :)

Dáme pár fotek, pokoukáme všechny ty krásy, splníme úkoly místní earthky a pokračujeme do pekla, tedy na Caldeirao do Inferno.

Cesta kolem levády je podobná, jen přibývá tunelů. Koryto vody v nich většinou vede ve výšce kolen, ale i pasu. My capkáme v blátě pod ním a hlídáme si hlavy. Někde je třeba se hodně krčit, aby lebky zůstaly vcelku.

Přichází změna. Rovinatá pěšinka končí, cesta dělá vlevo v bok a schody míří kamsi do výše. Naše nohy nám po absolvování pár desítek stupňů naznačují, že si až příliš navykly na vodorovno.

Konečně poslední schod. Oddychujeme a koukáme, jak dál. Před námi tunel, který se hned za vchodem rozdvojuje, stejně jako vodní koryta. Vše doplňují značky velikosti dopravních. Jedna je zvláště povedená - zakazuje plavání. V devítistech metrech, v tunelu, na skoro kolmé skalní stěně, v kanálku s horskou vodou.

Z tunelu právě vyšli dva portugalští horalé, ptáme se na cestu a pokračujeme směr peklo. Oči mi ale zabloudily směrem do druhého tunelu. Že by to byl on, ten tříkilometrový pod nejvyšší horou Pico Ruivo, kde je keš jménem Moria?

Zbytek cesty je ještě více členitý. Plno tunelů a tunýlků. Na konci posledního už slyšíme hukot padající vody. Boční okna ukazují nádherné scenérie hlubokého kaňonu, vymletého vodou. Vylézáme do hlavní části pekla. Shora padá vodopád, dolů vede těsný kaňon. Vše sevřeno do nitra skal. Svačíme a logujeme místní kešku. Jdu tunelem dál na průzkum, ale cesta po pár set metrech končí u ohromného vodopádu bez vody.

Vracíme se. Tunely, levádové pěšinky nad propastí. Jsme u značek a tajemného tunelu. Nechávám Yvetu u vchodu a jdu na průzkum. Teče tu široká leváda a vedou staré rezavé důlní koleje. Ujdu asi 200 m a tunel je jak když střelí. To musí být on! Vracím se pro Yvetu, že jí přesvědčím k cestě do hlubin hory. Než dojdu na konec, už si sama nandavá čelovku a jde mi naproti. No vida, je statečná a nebylo ani třeba ji k dobrodružné akci přemlouvat.

Jdeme tunelem. Spíš klopýtáme. Cesta po kolejích není zrovna hladká. Strop se co chvíli snižuje a je třeba dávat pozor na hlavu. Na mnoha místech navíc krápe či přímo teče ze stropu voda. Jdeme dlouho. Yveta stále statečně šlape. Když už mám pocit věčné pouti, svítím úzce zaostřenou čelovkou před sebe. V půlce tunelu, kde je náš geocíl, má být esíčko. Kdepak, kam až světlo dosvítí, pořád jako když střelí.

Jdeme dál. Co chvíli testuju tunel. Za námi je vidět malá tečka vchodu. Sakra malá.

Asi po kilometru klopýtání hlubinami země to Yveta obrací. Je v ní malá dušička. Ani se nedivím. 500 m skály nad námi, na kilometr (možná i víc) hluboko. Úzká chodba. Kdejakých fóbií ráj.

Suneme se zpátky. Je to cesta ke světlu, ale je ještě horší. Malá světlá tečka v dáli je pořád a pořád beznadějně malinkatá. Vůbec se nechce zvětšovat. Po nekonečné době je z ní konečně flek a pak už i východ. Ještě 5 metrů před koncem, jak pořád koukám na přede mnou se potácející Yvetu, bacím hlavou o skálu. Hvězdy krouží a já sedím na kolejích a vzpamatovávám se. Yveta zatím zhluboka oddychuje venku. Půl cesty zpátky s ní není řeč. Prostě Moria je Moria...

Našlapáno máme ke dvaceti kilometrům, nohy se trochu pletou, ale zvědavě zkoušíme adrenalinovou trasu německých důchodkyň. Úžasné místo (viz foto). Zelená stěna crčící vodou, malý žlábek pro levádu a skoro neznatelná pěšinečka nad pětimetrovou propastí. Uměj si ale ty germánský babičky vybrat čarokrásnou cestu...!

úterý 12. června 2012

Den pátý - Údolí jeptišek

Oblíbený cestopis o Madeiře na webu tamazasezpatky.cz tuhle vyhlídku mocně vychvaluje. Proto sem i my při první příležitosti míříme. Cesta se mocně klikatí vzhůru. V nejklikatějším místě probíhají práce na silnici a couvá tu ohromný náklaďák pro přepravu bagru. Jak ten se sem teda dostal...?!

Vyhlídka na Údolí jeptišek je skvělá. Hluboko pod námi domečky jako hrášky. Pravdou ale je, že podobné pohledy lze na Madeiře najít na více místech a záleží na počasí a světelných podmínkách, která vyhlídka je pro vás ta nej...

Třešničkou byla místní keška. Je ještě kus na kopečku nad vyhlídkou a cesta k ní opravdu nebyla snadná. Strmý svah, ostružiny, klouzající suchá tráva, uvolňující se balvany, ohořelé zbytky stromů. Ještěže Yveta zůstala dole. Vrátil jsem se poškrábaný a černý od hlavy k patě.

Den pátý - Požár u Campanaria

Včera u Campanaria vyšla nová keška. Dneska ráno nám přišlo, že to máme "při cestě", tak vyrážíme na pokus. Cestou do místa činu směřujeme i Urbany. Sjíždíme se poněkud komplikovaně, přístupová cestička na vrchol místního vyprahlého kopečku není moc zřejmá. Hlavně Urbani bloudí, protože mají jiný firmware. :)

Více než keška, kde jsme stejně byli až čtvrtí, nás zaujal požár na protějším kopci. Nevypadalo, že by hasiči měli věc nějak pod kontrolou. Pobíhali kolem, ale vypadalo to spíš na přihlížení, jak se s živlem vypořádá sama příroda. Stačilo aby trochu zafoukal vítr a plameny šlehaly vysoko nad koruny polykaných borovic.

Den pátý - Třináct na osmadvaceti

Ranní cesta z Paul do Mar někam před Funchal měřila podle navigace 28 km. Pro představu o podobě madeirského silničního ementálu nutno dodat, že jsme cestou napočítali 13 kusů tunelů s průměrnou délkou kolem kilometru. Madeiřané tedy vlastně cestují skoro pořád tunely.

Trochu do jiného světla se tím dostává úsměvná historka, kterou zažil Bohouš při přebírání auta z půjčovny. Na jeho dotaz, zda zabudovaná navigace v Renaultu Clio funguje a má aktuální mapy, pán odpověděl, že nefunguje, protože "na Madeiře nejsou GPS satelity". Náramně jsme se tomu smáli, než nám došlo, že tu fakt nejsou. V tunelech ani jeden...!

pondělí 11. června 2012

Den čtvrtý - Socha Moai

Nezapomenutelný výlet přes Pico Ruivo měl ještě malý hezký epilog. U červeného parkoviště byly dvě kešky. Holky se vydaly na jednu, my s Bohoušem na druhou. Chvíli se prodíráme divočinou a jsme u cíle, krásné skály ve tvaru sochy Moai z Velikonočního ostrova. Pěkné...

Den čtvrtý - Cesta na Pico Ruivo naostro

Po první části kyvadlové přepravy jsme připraveni vyrazit. Už minule byla ochutnávka cesty v podobě jejího začátku na první vyhlídku nezapomenutelná.

A co teprve dnešní kompletní menu. Klesáme po vzorně upraveném chodníčku. Cesta se klikatí a na každém kroku se otvírají nové a nové pohledy. Na zelené ostře řezané hory hustě posypané žlutým kvítím a rychle omotávané cáry oblačnosti, která co chvíli vychrstne ze severních údolí a za pár minut odplyne v jižní dáli. Na sopečné skály roztodivných barev a ještě roztodivnějších tvarů. Na údolí, jejichž dna nelze ani dohlédnout.

Chvíli klesáme, chvíli stoupáme, procházíme tunýlky i pořádnými tunely. Často cestička traverzuje kolmou skálu jsa zatesána do sopečné horniny. Nestačíme obdivovat okolí, fotit a koukat, kam šlapeme.

Z osmnáctiset metrů sestoupáme až někam k patnáctsetpadesáti a pak začíná cesta vzhůru. Krajina se mění. Závěrečná třetina cesty pod vrchol Pico Ruivo vede bývalým cypřišovým lesem, dnes bohužel už jen spáleništěm. Křivolaké ohořelé kmeny jsou sice fotogenické, ale působí moc moc smutně.

V závěrečném úseku se Urbani nějak propadli a tak nakonec stoupá na hlavní cíl jen dvoučlenné vrcholové družstvo. Výhledy jsou kruhové, jak se na nejvyšší horu sluší a patří, a nádherné. Kocháme se, fotíme, filmujeme. Jen povídat si moc nelze, vichr bere slova od úst.

Posledním úsekem je sestup na parkoviště v Achada do Teixeira. Mírně s kopce a 2,2 km. Zvesela si vykračujeme a hltáme poslední dávky nádherných panoramat. Kyvadlový přepravník nás vzorně čeká v oblacích červeného prachu parkoviště.

Skončil jeden z nejkrásnějších zážitků našeho pobytu na Madeiře.